Category

evangelizace

Je budování zdravé kultury v mládeži důležité?

By | církev, evangelizace, leadership

Autor: Michal Apetauer, 2/2016

Je kultura pojem, který si můžeme dovolit při vedení mládeže/sboru ignorovat? A pokud ne, proč je tak důležitá? Kultura budování organizace, potažmo v církvi mládeže nebo sboru je už několik let mezi církevními vedoucími (alespoň těmi, ke kterým mám blízko) horkým tématem a jsem si jistý, že se o ní teprve začne ještě více mluvit. To, jestli je kultura v naší mládeži/sboru zdravá velmi ovlivňuje to, jak se tam lidé cítí, jak jsou motivovaní do služby a jak je naše prostředí atraktivní pro nové lidi, kteří do něho přijdou.

Slovník pojmů definuje kulturu jako „systém všech významů, činností a vzorců chování, které si člověk osvojuje až jako člen společnosti, kde se tato kultura pěstuje a předává“. Kultura jsou vzorce chování a hodnot, které si lidé osvojí a které se v jejich životě projevují a uplatňují – a to ne jen naoko, ale opravdově a ze svobodného rozhodnutí. Změna kultury v organizaci je jedna z nejtěžších a nejpomalejších změn, o které vedoucí může usilovat.

V Bibli můžeme vidět nejkrásnější a nejpřitažlivější kulturu církve už hned u jejího vzniku. Dodnes zůstává tento neskutečný příběh inspirací pro církve po celém světě.

Všichni chtěli slyšet od apoštolů ještě více, bývali rádi pohromadě, společně stolovali, lámali chléb na památku Kristovy poslední večeře a modlili se. Apoštolové činili mnoho mocných činů a divů, takže každý cítil, že tu působí Bůh. Věřící vytvořili pospolitost, ve které se o všechno dělili a dokonce majetek měli společný. Zámožní mezi nimi prodávali své nemovitosti a výtěžek dělili mezi všechny, jak kdo potřeboval.

Všichni se společně shromažďovali každý den v jeruzalémském chrámu. V menších skupinách se pak scházeli po domech a jedli společně, s radostí a upřímností. Svou vděčnost Bohu vyjadřovali modlitbami a zpěvem, a kdo to slyšel, tomu se to líbilo. Pán jim denně přidával další, kteří uvěřili a byli zachráněni.

Skutky 2/42-47 (SNC)

Kultura různých organizací se může lišit. Je ale jasné, že kultura v církvi se některými specifikami vymyká a musí vymykat jiným organizacím. V této biblické pasáži vidíme několik věcí: velmi přirozené a blízké vztahy, společné modlitby, neustálé připomínání si Kristovy oběti, radikální lásku, silné Boží působení, štědrost a také jakousi „chytlavost“ pro okolní svět, která byla určitým výstupem všeho předešlého a v jejímž důsledku neustále přicházeli noví lidé a zažívali radikální proměnu.

Slova „kultura“ není třeba se bát proto, že se v naší řeči uvnitř neobjevuje tak dlouho. Není to pouze nějaký sociologický nebo manažerský termín, který jsme přibrali do našeho církevního slovníku, protože si to doba žádá. Je to pojmenování změny v organizaci, která je hluboká, celistvá, vždy vychází od nejužšího vedení a postupně organizaci prostupuje. Zdravá a přitažlivá kultura je přesně to, co vidíme v knize Skutků – akorát, že tehdy pro to nikdo neměl takto exaktní pojmenování.

Troufám si říct, že kultura je v jakékoli organizaci nejméně stejně důležitá, možná ještě důležitější než její struktura. Umět něco dobře zorganizovat je jedna věc. Ale vytvořit takové prostředí, do kterého se lidé těší, kam rádi přispívají, a kde ví, že jejich hlas bude vždy brán vážně, to je mnohem hlouběji sahající změna. Přitom každé prostředí má svoji kulturu – přirozenou nebo nepřirozenou, radostnou nebo napjatou, srozumitelnou nebo nesrozumitelnou, zdravou nebo nezdravou. Když jdu v Brně na hokej na Kometu, obvykle jsem svědkem fanouškovské kultury, která má svoje specifika: přízeň ke klubu, někdy nenávist k protivníkovi (pokud třeba hrajeme se Spartou), kritický postoj k rozhodčím, podrobné poznámky lidí stojících okolo o tom nebo onom hráči, které mi připomínají to, že existují i lidé, kteří mají hokej jako hlavní vášeň svého života. Pokud se ale klubu přestane dařit a krize trvá, začínají sprosté transparenty, pokřiky vyzývající k odchodu trenéra, úbytek návštěvnosti. I to je kultura, jakkoli ne úplně pozitivní.

Kultura a struktura měly jít společně a ani jedno by nemělo brzdit rozvoj organizace. Pravda ovšem je, že v dnešní době jsme neustále nuceni být součástí nějakého systému a náš život je plný informací, úkolů, deadlinů, přesných odjezdů ze zastávky (proč ten bus vždycky odjíždí těsně před tím, než přijdu na zastávku?) a naplánovaných setkání. Neustále jsme součástí nějaké struktury, nějakého systému. Proto si myslím, že obzvláště v dnešní naprogramované době jsme už trochu unaveni z neustálého zařazení do nějaké struktury. V církvi se nám přitom může stát to samé. Můžeme se stát výborně zorganizovanou skupinou lidí s výborným programem, kde se ovšem lidé budou cítit jako stroje, které mají jediný úkol: aby vykonali svoji práci. To sice může nějaký čas fungovat a dokonce i vypadat navenek dobře, ale po nějaké době může dojít k rezignaci, vyhoření, vztahovým problémům. Přitom na příkladu církve z knihy Skutků nevidíme zmínku o žádné převratné struktuře (řešení struktury muselo přijít až o něco později), ale vidíme nádhernou zdravou kulturu, která přitahovala každý den nové lidi.

Nechápejte mě špatně, rozhodně neshazuju důležitost struktury. Pokud lidé vědí, JAK věci dělat, je to dobře. Klíčové dvě otázky, na kterou ale nesmíme zapomenout, je CO a PROČ. Otázka CO souvisí s posláním a směřováním, otázka PROČ je klíčová pro budování zdravé kultury. V církvi přitom můžeme komunikování CO a PROČ lehce zanedbat – přeci ten důvod všichni známe – je jím Bůh sám. Všichni sloužíme proto, abychom Boha oslavili. Sloužím kvůli Němu (je naší motivací), pro Něj (je cílem všeho, co děláme) a skrze Něj (bereme od něj sílu). To je pravda a je to neustále nutné komunikovat, ale kromě tohoto hodnotového základu musíme jít i dál k dalším a konkrétnějším otázkám.

Vždyť i Ježíš, když odcházel zpět ke svému Otci do nebe, dal svým učedníkům konkrétní instrukce: „Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“

Matouš 28:19 (ČSP)

Takže v rámci tohoto velkého poslání, které dodnes platí jako obecné poslání pro církev, se potřebujeme ptát: K čemu nás konkrétně Bůh volá? Co po nás konkrétně Bůh chce? Co se potřebujeme naučit a pochopit, abychom toto poslání lépe pochopili a dobře ho naplňovali? A hlavně – jak vytvořit prostředí, kde bude lidem radostí a ctí toto poslání naplňovat? Jak neustále komunikovat PROČ tady jsme a získat lidi, které vedu pro toto poslání?

Každé místo má svoji kulturu, dokonce i rodina. První krok ke změně kultury je proto umět si pojmenovat současnou situaci a být k sobě upřímný. Jaká je u nás kultura? Jak rádi jsou lidé v našem sboru/mládeži? Jaká je dlouhodobější situace klíčových lidí? Někdy je dobré si nechat poradit od blízkých lidí, protože hlavní vedoucí vidí věci obvykle extrémněji, buďto příliš pozitivně, nebo příliš negativně.

A pokud jsme se nad tím ještě nikdy hlouběji nezamysleli, položme si otázku: PROČ EXISTUJEME? A jak můžeme toto klíčové PROČ znovu a znovu komunikovat našim klíčovým lidem a potom všem ostatním? Jaké jsou naše klíčové hodnoty, na kterých stojíme, ze kterých neslevíme a ze kterých vycházíme? A jak je komunikovat tak, aby jim každý rozuměl? Pokud zvládneme odpovědět na tyto těžké otázky, jsem si jistý, že lidé, které vedeme, budou mnohem více získáni a motivováni pro konkrétní úkol, který Bůh naší mládeži/sboru dal.